Moje dítě se teda neuráží, ale já jako malá, jsem byla urážlivá fakt hodně. Z trošku staršího věku si to už i pamatuju - jako podrobněji.

Máti mě nechávala být (když to teda šlo). Já jsem se pořád cítila děsně nespravedlivě, bylo to (u mě) dáno tím, že jsem prostřední - tedy o rok starší ségra (samá privilegia nejstaršího, nové věci jí, já poděděné ...) a mladší brácha (s privilegiemi "on je ještě malý"). Detaily si už pak nepamatuju, taky jsem z toho vyrostla, ale určitý pocit křivdy a nepochopení mi zůstal celoživotně. Ono - když jsem si pak v dospělosti načetla něco o syndromu prostředního dítěte, tak to na mě dost sedělo.

Já si pamatuju hodně, že jsem schválně říkala, že něco nechci nebo že mi na něčem nezáleží, a přitom jsem toužila, aby mi řekli, že mě tam chtějí, nebo že ... To se těžko vysvětluje. Třeba - už jsem byla větší a máma mi (výjimečně) chtěla koupit nové džíny a já jsem v tom obchodě se strašně ofrňovala a byla děsně protivná, všechno jsem kritizovala, že je to hnusné, že si myslím, že mě neseřezala jen proto, že to bylo na veřejnosti. A přitom jsem (dlouhodobě) nevysloveně toužila po tom, abych dostávala nové věci a ne furt po ségře...

Takový to - běž si, já tě tu nechci - a pak jsem do polštáře brečela, že šla a nechala mě tam samotnou...

Jo, pozor, často jsem si taky vymýšlela "zástupný problém" - jak jsem byla chytrá, tak mi často rychle došlo, že dělám scénu kvůli kravině (těžko jsem mohla říct, že jsem uražená, že mě tam nechala, když jsem předtím sama řekla, ať jde, že...) a když už to ze mě dolovali, tak jsem si holt vymyslela něco jiného, jako kvůli čemu jsem uražená. Vysloveně si pamatuju, že jsem si jednou (tuším taky ještě předškolní věk, možná první třída) vymyslela, že mi kdosi z bratranců ublížil, abych nemusela přiznat, že chci být s rodičema, když jsem předtím výslovně řekla, že zůstanu u babičky na prázdniny a že s nima nechci jet domů...

Osobně si myslím, že jsem byla fakt těžký výchovný oříšek (myšleno z hlediska psychologie - jinak jsem byla samozřejmě vzorná, bezproblémová jedničkářka, s klidnou pubertou, žádný alkohol, drogy, kouření nic, chodila jsem jen se slušným chlapcem od přiměřeného věku ), dlužno podotknout, máti neměla kapacitu nebo schopnost to rozlousknout, což bohužel v konečném důsledku vedlo k našemu odcizení a k tomu, že od 18ti jsem z baráku pryč... Teď v dospělosti samozřejmě uznávám, ž to nebyla její chyba a maje sama dítě děsně mě mrzí, že to tak dopadlo a děsí, že by se mi moje milované dítě mohlo takhle odcizit... To bylo přesně tak - byli jsme tři děti a máma na nás sama, babičky daleko atd. Já chápu, že prostě na to neměla, zabývat se kombinací všech "potíží" nás tří, chodit do práce atd. atd. atd., ale to vím až jako dospělá.

Vím, že tvoje holčička není prostřední, ale i tak je to jedno dítě ze tří a možná chce být taky "nejmilovanější holčička na světě".

Pokud se na pouť těšila a pak byla uražená, tak být to já, je to tím, že jsem si v duchu představovala něco, co se pak nestalo. Třeba - že tam půjdu jen já a sourozenci ne?, nebo že se tam jde kvůli mě - takže budu moct jít na první kolotoč - pak by třeba stačilo, kdyby na začátku byly jen kolototoče pro větší kluky a já tam jít nemohla ... Cokoli (z takto "nepodstatných" kravin) by vedly k mému uražení se a "však já nikam jít ani nepotřebuju" a pak, když bysme došli ke kolotoči, kam bych už mohla, tak bych řekla, že jít nechci... Nebo třeba jsem chtěla balónek a ty jsi mi řekla, že až půjdeme zpátky???