Dnes je to přesně 40 let, co se poprvé objevila nemoc způsobená virem EBOLA (26.8.1976)
Bylo to v malé vesničce Yambuku na řece Ebole v provincii Mongala v severní Demokratické republice Kongo, tehdy Zairu.
Pacient Mabelo Lokela přišel na kontrolu do místní nemocnice s horečkou. Jedna ze sester pracující v této nemocnici předpokládala, že se jedná o malárii a dala mu injekci s chininem. Když se Lokela vrátil z nemocnice zpět domů a zemřel, ženy z jeho rodné vesnice pro něj uspořádaly tradiční africký pohřeb. V přípravě na pohřeb odstranily z jeho těla veškerou krev a exkrementy přímo, bez jakékoliv ochrany, pouze holýma rukama. Většina z nich brzy poté zemřela.
Mezitím sestry v nemocnici měly epidemii Eboly tzv. přímo pod rukama. Injekční stříkačka použitá pro chininovou injekci pro Lokelu byla nedostatečně srilizována, a jelikož byly injekční stříkačky často znovu používány bez sterilizace, mohl se virus Ebola šířit z pacienta na pacienta velice rychle. Po vypuknutí epidemie viru Ebola (v té době neznámé nemoci), která se šířila v nemocnici, byl povolán doktor Ngoi Mushola, oblastní ředitel pro zdravotnictví. Vysvětlil jim, jak správně sterilizovat injekční stříkačky a jak správně čistit vodu. Též je instruoval, aby rodinám pacientů vysvětlily, že mrtvoly nesmí být pohřbívány přímo uvnitř domu nebo v jeho přímé blízkosti, přestože to místní tradice nařizovaly. Též informoval úřady v Kinshase.

Do oblasti byli posláni mikrobiologové a epidemiologové, kteří provedli pitvy zemřelých pacientů a shromažďovali vzorky. Krátce poté byla v celé oblasti vyhlášena karanténa, což se brzy ukázalo jako správné řešení a šíření viru Ebola se tak dostalo pod kontrolu. Tato karanténa zjednodušeně znamenala, že oblast byla izolována do té doby, než všichni infikovaní pacienti zemřeli.

Malá yambukská nemocnice byla uzavřena poté, co z jejích 17 zaměstnanců 11 zemřelo. Dvě belgické jeptišky sloužící komunitě byly nakaženy a zemřely spolu se zairskou sestřičkou poté, co byla jejich skupina převezena do Kinshasy.
---
Když vzpomenu na situaci kolem eboly před dvěma lety - dotazníky na letištích, každodenní zprávy v médiích o nově nakažených a zemřelých, znovuotevření nemocnice v Těchoníně...
Nezapomenutelný byl převoz zakrytého ghanského studenta na vozíčku z hlavního nádraží v Praze.
Smekám před těmi, kteří v "polních nemocnicích" v Africe, takřka bez vybavení a hygienického zázemí, bez dostatečných ochranných pomůcek, za cenu vlastních životů, dokázali Ebolu zatím vždy zastavit.
(V té souvislosti je celkem "pikantní", jak se nám tu na Brněnsku šířila epidemie tzv. žloutenky - vyspělá civilizace s možností očkování)