Myslím, že u dospělých se to diagnostikuje minimálně. U dětí je to proto, že mají potíže (typicky ve škole), tak aby se jim pomohlo, ale dospělí se s tím už přece nějak naučili žít (že museli). A zpravidla je to napadne nejspíš ve chvíli, kdy se podezření či diagnóza objeví u potomka - člověk se začne zajímat a dozví se, jaký je celkový klinický obraz, vzpomene si na lapálie ze svého dětství, a protože dědičnost je ve hře, zapadne to do sebe. Diagnostikovat by to měl nejspíš psychiatr, ale smysl to má asi fakt jen u lidí, kteří mají vážnější přidružené problémy - úzkosti, deprese apod.

Jo a ta diagnostika u dětí, ehm. Synovi přiřkla ADD klinická logopedka. Od té doby jsme byli u klinické psycholožky a v PPP, nikdo to nezkoumal ani nezpochybňoval, všichni to jen automaticky opsali do svých zpráv...