Díky bazénu u babičky uměly všechny plavat už v předškolním věku. Bez toho nevím, asi by se učily až ve škole na těch kurzech a jestli by se naučily, toť otázka. My k vodě nechodíme, bazén nemáme, příležitostí naučit se by tolik nebylo. Asi by se to vyřešilo kroužkem plavání, na který stejně chodily v 1. a 2. třídě, ten byl pro plavce i pro neplavce, tam by se nejspíš naučily.

Já se považuju za neplavce. Nejde o techniku, tu mám celkem slušnou (tedy jen prsa a znak), šipku jsem skákala už jako školkové dítě, normálně z bloku do hloubky, pod vodou podplavat ten předěl mezi částí pro plavce a neplavce, no a pak si stoupnout a jít z vody. Ale nikdy jsem nechápala, jak se někdo udrží na vodě. Splývat jsem uměla, odrazila jsem se a dokud jsem byla v pohybu, jela jsem po hladině....ale takové to položení se na vodu nefungovalo, šplapání vody taky ne, stálo mě strašné energie udržet se nad vodou. Když se pak k tomu přidalo zvracení ve chvíli, kdy mi do pusy stříkla voda (v bazénu plném lidí nebo venku, kde fouká vítr něco, čemu nejde utéct), končila většina mých pokusů nezdarem. Jo a kurzy plavání na ZŠ končily pro mě nejpozději třetí lekcí. I když jsem měla vatu v uších a čepici, trpěla jsem na záněty středního ucha, takže 3 týdny antibiotik a další 2 bez plavání...
Prvních 25 metrů v kuse jsem uplavala ve 4. třídě při plnění odznaku zdatnosti. Od té doby jsem se nikdy nedostala na 50 m, na bronťárně v osmnácti letech jsem měla co dělat s 2x 15 metry, kdy jsme při jedné hře plavali na pidiostrůvek v rybníčku a zpět.
Pak jsem musela na povinné plavání na VŠ, protože jsem nezaplavala limit, tedy já neuplavala ani těch povinných 100 m, byli jsme tam takoví snad jen dva...na to plavání jsem chodila a na konci semestru jsem dala stovku v chlapeckém limitu...pak jsem měla problémy s ledvinami, nesměla jsem půl roku do bazénu a na další bronťárně o prázdninách jsem byla opět neplavec. Prý se to nezapomíná...jenže já se prostě topím, nejhorší je to zvedání žaludku, při cáknutí vody do pusy....přestanu dýchat a jdu ke dnu.

No a když jsem hodně přibrala a poměr tuku a svalů v mém těle nabral úplně jiný rozměr, zažila jsem v moři (v bazénu pořád ještě ne), jak voda nadnáší...to se pak nedivím, že se někomu plave snadno, když ho nestojí nic udržet se na vodě.

Takže věřím, že běžný pád do vody by mě na životě neohrozil, vím, co dělat rukama, nohama, vím, že už jsem dokázala uplavat 800 m (na té VŠ jsme měli jednu hodinu zaměřenou na vytrvalost a nějak jsem plavala a plavala), přesto se za plavce nepovažuju.