V diskuzi o Sáblíkové mě zaujal spor o to, zda je "správné" (co to je?) dokončit závod, i když je již jasné, že umístění bude bídné, a i další nadhozená témata.

Vypůjčím si k uvedení tématu citaci Zetka (bez jeho dovolení, snad mi promine):

"ve sportu platí daleko víc snaha o vítězství než prostá účast. Ta sice je důležitá pro sportovce na OH, ale třeba naši sportovci ji přeceňují a pak jim dostatečně nejde o dosáhnutí nejlepšího možného výsledku."

Dle mého

1) ve sportu obecně jde o ten sport jako takový, tedy sportovat "jen tak", případně účastnit se, ovšem dokončit, do čeho člověk "šel", co si předsevzal

2) ve sportovním utkání (závodě) může jít i "jen" o vítězství, především pokud jde o profesionálního sportovce (když je mu již jasné, že nevydělá, co by se dál vysiloval)

3) myšlenka OH je sice o účasti, ale dle mého by ta účast měla zahrnovat i maximální snahu dokončit závod, a to co nejlépe - Zetko správně zmiňuje některé sportovce, pro které splněním snu se na OH dostat, a co předvedou tam již jako by nebylo tak podstatné (maně vzpomínám na maratonkyni Sekyrovou v Londýně 2012, kterak mává před cílem divákům a do kamery, aniž by věnovala max. úsilí dosažení co nejlepšího výsledku)

Co si myslíte vy? O čem je sport? Má sportovec dokončit závod-utkání, i když je již zřejmé, že se mu nepodaří dosáhnout kýženého výsledku? Kdy je (dle vás) pochopitelné, přijatelné to vzdát, kdy ne?

Má olympiáda v současnosti vůbec smysl?