Já se cítím emancipovaná právě pro to, že si můžu ženskou roli užívat v takové míře, jaká mi vyhovuje a nemusím se za to stydět.
Kdybych se měla charakterizovat, tak jsem spíš rafinovaně submisivní v sexualitě (baví mě takové ty hry). V běžném životě se snažím obhájit věci, které považuji za důležité a ostatní jsou mi dost jedno. Například zásadní je, zda mít dítě. Prkotina je , kde budeme mít účet.

Jinak manžel vydělává víc než já. Kdysi jsem nevydělávala vůbec a on mi platil studia. Já zase vychovávala (myslím, že skvěle) děti a starala se o domácnost. Děsně mě to bavilo.
Dnes pracuji (díky jeho podpoře jsem změnila radikálně profesi) a spoustu chlapů nemá finančně to, co já.

Jsem naprosto spokojená, protože mám jeho podporu, i když jsem v domácnosti, i když se rozhodnu dělat kariéru - a to je podle mě emancipace. A já si ho za to hrozně vážím.

V práci je to ovšem něco jiného - jsem ve firmě, kde kariéru dělají jen muži. Ženy do top managementu nikdo evidentně nechce. Zatím tu trénuju odborné dovednosti, tak se kariérním růstem netrápím. Ale za čas určitě půjdu o dům dál, kde jsou k ženám otevřenější...