já musím potvrdit jakési "volání krve", kdy jsem rodině (své původní) ochotná tolerovat mnohem víc, než bych přijala u cizích... nemám na ně nijaké nároky, beru jejich nepěkné vlastnosti jako něco, co k nim patří... jasně že řešíme věčně nějaké blbosti, se sestrama si navzájem notujeme a stěžujeme a řešíme, ale mám je hluboko pod kůží a beru je jako své nejbližší
vidím a vnímám je prostě takové jací jsou a když máme nějaké neshody mezi sebou, vím, že stačí dát tomu čas...
děti svým rodičům svěřuju bez rozpaků, vím, že je to přínos pro obě strany
(naštěstí u nich platí, že své výchovné metody na děti neuplatňují na vnoučata )