To že je vlastní motivace k léčbě nezbytná, je asi jasné všem tady v diskusi. Asi už jsme si to možná každá v životě vyzkoušela, pomáhat někomu, kdo o pomoc nestál - byť by šlo o nějakou každodennost. Takže to víme všechny. Teď tu běží ale o to, jak motivovat k léčbě a to je velmi těžká záležitost. Já osobně bych byla opatrnější s kategorickými závěry typu nechat ho padnout na dno, nechat ležet tam, kam padne apod. Žijeme v určité kultuře, ke které podle mě patří zvednout padlého a očistit ho a dát mu šanci, minimálně. Pomoc pro nemotivovaného bude samozřejmě vypadat jinak, než pro motivovaného. Prosím, nemám ochranitelský komplex, na to se v pomáhající profesi pohybuji docela dlouho (jen poznámka pro případ, že by se rozvinula diskuse tímto směrem, tak předem říkám, že by byla zbytečná).