Hm, znám opravdu dost alkoholiků různého věku. Většina z nich, pokud nepijí (nebo tedy spíš dokud nepili), jsou právě jemní, citliví, víc či míň inteligentní lidi, u velkého počtu mi to připadá jako útěk, východisko z něčeho, anestézie - ať před vnitřním nebo vnějším.
A tak mám "vlastní" teorii, že prostě je s tím vnitřním nebo vnějším potřeba nějak hnout, aby do toho útěku člověk nespadl zase.
Protože co je člověku platné, když zase po vyjití z léčebny spadne do svého bahna?
A pak - ten člověk musí chtít se tam nevrátit (do bahna)...musí v sobě najít tu sílu - pak už je možné mu pomáhat...spojit to s jeho vůlí. A hrozně moc lidí to prostě takhle nechce, je to pro ně strašně obtížné. Rezignovali, přežívají.

Řekla bych synovi, že dělá sysifovskou práci a že tomu on sám nemůže zabránit, klíč je v jeho kamarádovi samém, v jeho vůli - rozhodnutí.
Bez toho rozhodnutí a vlastní snahy je podle mne veškerá pomoc zvenčí pouze dočasná a dokonce nezabrání ani jeho sebevraždě, pokud právě k ní ten dotyčný rozhodne (navíc v okamžitém hnutí mysli).

Naposledy - řešili jsme to nedávno se naším synkem, je teda teprv patnáctiletý, ale my všichni máme nějaké sociální cítění nebo co, takže všechny moje děti mají zachranitelský komplex.
Nedávno jsem o půlnoci jela sbírat jeho kamaráda na silnici...je už plnoletý. Chtěla jsem ho odvézt do nemocnice, nechtěl, byl dost opilý, ale mluvil normálně, zkontrolovala jsem mu zorničky a odvezla nakonec domů.
Po cestě se rozpovídal, že máma mu utekla, otec pije a vypráví mu, že co nevidět spáchá sebevraždu...že život na ho.no. A on že nechal školy a chodí do práce. A nevidí východisko a nemá to komu říct a je na všechno sám (říkal). Nabídla jsem mu, ať k nám kdykoliv přijde, že všechno popovídáme a něco najdeme, od čeho by se odpíchnul a že východisko je vždycky, že mu pomůžeme.
Několikrát zavolal, že přijde, ale nikdy nedorazil...jakoby vždycky dostal na chvilinku chuť něco změnit, ale za chvíli to bylo pryč....ten mechanismus už pochopil i můj syn, už vidí sám, že nemůže udělat za toho kluka nic - nic - nic víc, než to, co dělá. A už vlastně dělat přestává...protože vidí, že všechno je jakoby marné...že má prázdné ruce.

Určitě je důležitý fakt, jestli byl ten kluk k léčbě nějak "donucen" nebo ji absolvoval dobrovolně...a jestli se nyní jenom dostal do fáze, kdy nezvládá opět ten běžný život...anebo se jen vrátil do stádia, odkud ho někdo násilím vytrhnul a on jen vklouzl zpět do svého světa. V tom druhém případě je pomoc zvenku téměř nemožná.

Já se vlastně nedávno ptala na marjánu a dlouhodobé užívání, ono to má vlastně hodně podobný mechanismus, otupuje to určitá centra v mozku a činí život snesitelnějším a klidnějším...z pohledu teda toho uživatele.
Prostě průšvih pro okolí je, když se ten dotyčný v tom svém stavu cítí dobře.

Nikdo za něj žít nemůže, neuhlídá ho, nejde to - to je můj postřeh.