Napíšu z pozice dítěte.
Dělala jsem muziku, sama se vláčela nocí tmou s nástrojem a batohem na zádech, když jsme se vraceli z koncertů z daleka, ve věku 15-18. Rodiče na mé koncerty nechodili, i když jsem je jednou za čas upozornila, že je něco extra. Trochu jsme byla hrdá, že jsem tak samostatná, trochu mi bylo líto, že je jim to ukradené, nikdy mě neocenili. Směla jsem cvičit jen v době, kdy nebyli doma. A pak jim bylo moc líto, že jsem je nepozvala na absolventský koncert. fakt mě to ani nenapadlo.
pak na promoci jsem je zvala, přišli pozdě a ještě měli kecy, jak je to nebavilo. to samé druhá promoce, opět přišli pozdě, přitom sami hlásili, že chtějí jít, ať jim dám vědět. radši bych šla s kámošema do hospody, než poslouchat jejich kecy, o oboru, o němž nic nevědí. nějaká slova uznání? nikdy, ani omylem.