V Osvětimi jsem byla sama až asi ve 22 letech a patří to k mým nejsilnějším životním zážitkům. Brečela jsem tam jak ratlík a to nikdo z rodiny v koncentráku přímo nebyl.

Válečné příběhy jsem slýchala od dědy + my jsme samozřejmě vyrůstali v komunismu, tj. oslavy konce 2. sv. v. byly jasné, příběhy o osvobození, o partyzánech atd...

V Terezíně jsme byli ještě tuším na prvním stupni, nepamatuju si, že by mě to nějak zasáhlo, právé že ty děti asi ten pocit hrůzy nemají, protože si to ještě neuvědomují ve všech těch souvislostech.

Můj 5ti letý ví, že byly dvě války. Říkáme si různě různé příběhy z historie, takovou pohádkovou formou. O holokaustu jsem mu teda ještě neříkala, dokonce ani o tom, že za 2.sv.v. byli "ti zlí" Němci - říkám, že válčil celý svět, koukal se mnou chvilku na Pearl Harbor, tak třeba ví, že Japonci proti Američanům..., a to proto, že Německo má moc rád, myslím, že by to nepochopil, že tehdy bylo "jiné" Německo, než dnes. Dneska jsme třeba "probírali" kolonialismus - protože se ptal, proč za Francii je tolik černochů... (fotbal, atletika). Ale otroctví teda jsem mu tam zatím necpala... Minulý týden zánik Rakouska-Uherska a vznik samostatné ČSR a pak rozpad ČSR a vznik ČR a SR

Rozhodně ho toho chránit nebudu, úměrně věku se to určitě vše dozví. Určitě navštívíme i Terezín, to je proti Osvětimi takový čajíček, určitě mezi 10. a 15. rokem, ledaže by ho to třeba zajímalo už dřív. Osvětim asi nechám na něm, k tomu se musí dospět.

Považuju za nutné, aby děti věděly vše podstatné z historie, zvlášť z moderní historie, včetně těch nepříjemností.