Přidat odpověď
Dobrý den všem, mám dceru, které letos bude 13 let. Má smíšenou vývojovou dysfázii. Chodí na normální základní školu a učí se dobře. Problém je ovšem s jejím vztahem k vrstevníkům. Nemá vůbec žádné kamarádky. Je hrozně naivní a není schopná nějakých intrik, jak to dysfatické děti prostě mívají. Je z toho nešťastná, strašně by kamarádky chtěla, ale holky se jí spíše straní. Nikdo o ní nestojí. Chodila i na zájmové kroužky, dělala lehkou atletiku, kde byla mezi dětmi, ale byla tam terčem posměchu a dokonce jí tam jedna starší holka slovně napadla a ostatní se k ní přidaly, takže jí to vzalo chut tam chodit. Dlouho kamarádila se sousedkami, které jsou o dva roky mladší, ale i ty už ztratily zájem. Dokud byla mladší a šlo o hry, tak její dysfázie nebyla tak znát. Cím je starší, tím je to více znát, zdá se mi. Děti se mění ve slečny a dcera jim nestačí v jejich zájmech. Nemáte někdo zkušenost s dospívajícími dětmi - dysfatiky? Jak se oni vyvíjeli, zda se časem sociálně alespoň trochu začlenili? Jsme z toho s manželem nešťastní, více tedy spíš já. Kdykoliv někam jedeme a ona vidí holky v jejím věku, jak se shromažďují a chodí ven, tak je z toho smutná. Nejhorší je, že to na ní není vidět. Poznáte to, až když začne mluvit. Fyzicky vyzrává, ale mentálně je strašně dětská. Vím, že tak to prostě takové děti mají, ale ráda bych slyšela něčí zkušenost, jak to s dětmi bude dál. Jaké má vyhlídky. Zda bude celý život v ústraní, nebo zda se třeba některé děti jsou schopné zapojit a najít si přátele. Dokonce se už ani nechce seznamovat, protože říká, že stejně nezapadne, protože je to tak celý její život. Nebo třeba kdyby jste věděli o někom, kdo by byl z Teplic.... Děkuji za vaše zkušenosti.
Předchozí