Přidat odpověď
Naši vypadají docela v pohodě, mají svoje kariéry, koníčky, přátele,... a vypadá to, že žijí dál. Brácha je soběstačný v tom smyslu, že může být sám doma, ohřeje si jídlo v mikrovlnce, obleče se, zamkne, umí telefonovat, nenechá puštěný kohoutek a tak, takže nevyžaduje nepřetržitý dohled a naši můžou žít celkem vzato standardní životy, chodit do práce, do divadel, odjet na víkend a podobně. Zpočátku to určitě byl šok, ale u toho jsem nebyla, jsem mladší. Žijí svoje životy, ale stejně je to těžké.
No a jestli je brácha spokojený, to nevím. Emoce vůbec nevyjadřuje, kromě občasného vzteku nad nebo radosti třeba nad trabantem nebo nad písničkou. V mezilidských vztazích jako by žádné neměl. Umí normálně mluvit, ale z něj nic nevytáhneš. Kdybych se ho zeptala, jestli je v životě spokojený, tak zahučí JOOOOOO, na hodinu se odmlčí a vůbec by nechápal, o čem je řeč. Není prostě ten roztomilý druh blázínka, který působí vesele, usměvavě a ani neví, že je minoň. Od bráchy úsměv nebo ujištění, že je s tebou rád, nikdy nedostaneš. Tváří se pořád neutrálně až ponuře, když mluví, tak sám pro sebe, reaguje a odpovídá, ale většinou jednoslovně a jediné, co z něj občas vypadne, je dotaz, jestli jsem jela s tramvajákem vousatým nebo bezvousým (vousatým nevěří).
Předchozí