Torey, mám kamarádku, která to tak má. I když neproběhlo tam vystěhování úplně proti vůli otce...jakoby násilím.
Její tec nakonec bydlel sám v domě v dezolátním stavu, ale svým způsobem byl soběstačný.
Zkoušela to celou dobu určitým způsobem vytěsnit, hlavou to zpracované měla perfektně, ví a věděla, že není možné mu nijak pomoct aniž by se ona sama zničila, ale přesto to v ní celou dobu bylo - možná by se to dalo přirovnat ke skrytému zánětu, který člověka trápí, ale dělá, že ho nevnímá.
Teď její otec těžce onemocněl a ona o něj opět částečně pečuje, neodstřihla se.

Prostě myslím si, že mnohem těžší bude se smířit s tím, že nemocného tátu vyhodím na ulici a nechám bez pomoci, než ho fakticky nějak vystěhovat.
Na druhou stranu to musí hrozně moc zasahovat do vašeho domácího soužití a taky to asi není úplně bezpečné, mít takového nevyzpytatelného násilnického člověka doma.

Přeju hodně štěstí...manžela bych asi poprosila, aby si to zkusil v sobě ujasnit a zpracovat u nějakého nezávislého čověku, i pro to zpracování pocitů viny. Ale zkusila bych netlačit násilím.

Pocity viny k rodiči důvěrně znám na vlastní kůži.