....ale jo, ono to tam lehounce naznačené je..."táta problém nemá, nevidí to, nemá srovnání s jinými dětmi"....asi ho bere takového, jaký je.
O tom to asi bude. Brát ho takového, jaký je, nesnažit se ho přetáhnout přes jeho limity, které jsou V TUTO chvíli dané, budou se určitě posouvat.

V textu je i napsané - "Když ho necháte v klidu, čučí na hodiny na zdi v kuchyni a něco si prozpěvuje, nebo leží v těch svých atlasech a pak kreslí mapy, každý den, 7,12, furt dokola"
Já tam vidím - pokud ho nechám ve své blízkosti, nechám ho dělat věci podle něj, je spokojený ve svém světě, zpívá si...Má svůj svět, který "běžný" člověk nevidí...nevnímá. Oč je ale horší, než ten "náš"?

Nakolik se dá takový člověk předělat, nakolik ho člověk naučí "normálnosti"...a co je vlastně normální?

Ta soustředěná pozornost a tlak byť v dobré víře (pokud bych byla v kůži nestandardního člověka) by mně vadila, vyvolávala by ve mně úzkost a samozřejmě by vznikal ode mne protitlak. Nebo útěk.

Možná by to vyřešilo obrácení pozornosti maminky I jinam, k sobě, eventuálně k dalšímu dítěti a tak...

Na druhou stranu vůbec nevím, zda bych tuto péči, nadhled a přijetí zvládla já...asi je to prvotně právě o přijetí situace a člověka, jaký je.
Něco se dá změnit, něco ne...to, co se nedá změnit, mě v minulosti hodně děsilo. Asi i proto, že nejsem vhodná osoba, mi "osud" takové dítě nenadělil...
Takže já mám ke všem takovým rodičům, co trpělivě a neúnavně den co den ukusují kusy sebe pro děcko, respekt a úctu. Ten vztah je tam strašně těsný a možná nikdy nekončící...
Určitě bych tedy hledala pomoc pro sebe (aby mi ty kusy nechyběly), aby mi to někdo pomohl zpracovat, přijmout, držet si aspoň malý nadhled, abych tou situací nebyla plně pohlcená...jenže dopracovat se k tomu je dlouhá cesta, to už na sobě znám z jiných vlastních zkušeností.

Z jiného pohledu - já třeba mám nějaké výhrady k přístupům Dr. Elekové, ale zas vím, že má poměrně dobré výsledky ohledně úpravy stravy a dalších věcí (zrovna včera jsem mluvila s paní o pkrocích u nich doma)...osobně bych zkusila i tuhle "alternativní" cestu...prostě změnit to, co by změnit šlo zvnějšku.
O autismu píše i prof. Strunecká ve své knize a v přednáškách - např. http://www.strunecka.cz/knihy/Premuzeme-autizmus-7/
Píšu to, co bych udělala já (nic neradím )...nebo to, co dělám, když máme doma nějaký problém. Ale bohužel to není zadarmo a pro toho, který počítá každou korunku, je leccos téměř nedostupné.
A taky - že plné "vyléčení" někdy není možné, jde jen zlepšit zdravotní stav na nejlepší možnou míru. na ty hranice toho kterého člověka.

Přeju Rišulce a Ríšovi hodně sil a i přes to, jak to je, hodně vnitřní radosti a štěstí...a pokud k tomu existuje cesta, abyste ji spolu našli.