Řezali nás jako žito, zejména mamka, ta byla při tom hysterická, otec málo kdy, protože moc s námi nebyl, ale ten byl chladně krutý. Do puberty mi to přišlo cca stejné, v pubertě jsem to od otce začala vnímat jako velmi ponižující. A pamatuji si ten slastný pocit, když jsem ve 12ti zjistila, že mám větší sílu než matka a že stačí se jí postavit a vyrvat jí to z ruky a ona se bojí mě. Své děti nebiju, maximálně jsem je několikrát za život pleskla rukou po zadku a nejstarší schytal jednu facku. Pokaždé jsem to vnímala jako své selhání, ale nemyslím, že kdo pleskne rukou své dítě jednou za měsíc po zadku, působí mu tím nějakou újmu. Psychický teror je mnohdy horší.