Jak se vidím?! No jak kdy... Nedávno jsem se v pondělí ráno při pohledu do zrcadla regulerně rozbrečela, po úpravě zevnějšku to už bylo OK . Já jsem typ, který je bez namalování podivně bezvýrazný, přitom se nemaluju nějak moc, mám svoje tmavé obočí i řasy, ale prostě to nestačí. Malování moc nepřeháním, skutečně (řekla bych) decentně, ale přidá mi to skutečně hodně.

Obličej teda vidím celoživotně jako nic moc, i s tou pomocí šminek jsou prostě věci, které se upravit nedají, ale dokážu se tvářit docela hezky. S postavou je to OK, trochu přebývá špek na břichu, ale velice mě potěšilo, když jsem se pohodlně vešla do kostýmu, který jsem si koupila před X lety a který je sice nadčasový, ale velikosti 38 a poslední dobou jsem měla obavy, že už to fakt nedám. A dala jsem to !

Na fotkách vypadám většinou děsně, protože mám 99% fotek pořízených v momentě, kdy funím, nebo jsem vyfuněla jsem do nějakého kopce, fouká vítr, přešla přeháňka, jsem ožehnutá od slunka, prostě fotky z terénu. Když jsem nedávno pořizovala novou profilovku na FB, tak jsem se nechala několikrát vyfotit, abych si vybrala a i když se tam nějak moc nestylizuji, tak tam vypadám dobře. takže podtrženo, sečteno, snad to taková tragédie není !