Já jsem v dětství a pubertě měla dva totální extrémy. Babička a dědeček mě nekriticky zbožňovali a zdála jsem se jim krásná. Můj dědeček se se mnou všude chlubil a těšil se až dosáhnu příslušného věku, že mě přihlásí do soutěže Miss. Zemřel, když mi bylo 16, takže jsem si v tomto ohledu ušetřila ohromnou ostudu, on by mě do té blbé soutěže vážně přihlásil
Moji rodiče mě neustále jen kritizovali a shazovali, vzhled byl to nejmenší. Matka mě stříhala podle hrnce a oblékala mě do "slušivých" šedivých plandavých hadrů. Sama chodila vystajlovaná a načesaná. Zdůrazňovala mi neustále, jak jsem tlustá ( v pubertě jsem nikdy neměla víc než 50 kg)a jak jsem tuctová a pro chlapy budu totálně nezajímavá. Když jsem si nechala narůst dlouhé vlasy (husté, lesklé, krásné) a kluci se za mnou otáčeli, prohlásila, že vypadám jako vodník a dívají se na mě z útrpnosti. Kdybych neměla v dětství svoje hodné prarodiče, už jsem asi dávno visela někde na hrušni. Dnes je mi počínání rodičů už jedno, dlouho to na mě mělo vliv, ale už ne. Líbím se sama sobě a klidně napíšu, že jsem hezká.