Když mi bylo 16 a podvedla mě první láska, měla jsem pocit, že mi praskne aorta. Hlavou mi letělo: "On ji chtěl... Vzrušila ho...Proč, když má mě?"
Když mi bylo 23 a jiný milý mi na přímou otázku dal přímou odpověď, zatmělo se mi před očima a byla jsem narcistně a hystericky naštvaná: "Jak MÉ mohl vyměnit za takovou couru?! A ještě s ní spal ten hajzl bez ochrany?!"
Kdyby mě dneska, o 15 let později, podvedl manžel, první, co by mi letělo hlavou, by bylo: "Jak vypadá a jak k tomu došlo?"
Myslím, že čím jsem starší, tím menší emoce by v tom byly. Věřím, že pro manžela je nejdůležitější naše hnízdo se třemi mláďaty. A že by ho nerozbil. Snad se nemýlím. I kdyby na nevěru došlo, tak doufám, že se nezamiluje, nic nechytne a nespáchá někde alimentační povinnost.
Čím jsem starší, tím to beru méně citově a více pragmaticky.

Naučila jsem se s léty rozlišovat mezi nevěrami. Průšvih je velká citová investice, resp. zblbnutí. Pokud někdo umí oddělit sex a city a udržet vše v tajnosti, pak na něj skrz prsty nekoukám.