Přidat odpověď
Lúthien - já tak děják učila. Lhostejno, z jaké doby.
Konkrétní příběhy konkrétních lidí.
Nebo - protože z dávných dob se ví o čistě osobním životě konkrétních osob moc málo - popis situace.
Stačí úplné prkotiny - třeba že hned po svatební noci musela manželka po manželovi vynášet nočník, pokud neměli služku.
Nebo že když někdo umíral na černé neštovice, mistnost zapáchala tak strašně, že ho dokázal ošetřovat málokdo (to třeba v souvislosti s Josefem II. a jeho první ženou).
Nebo jak museli Češi v 39 a Němci po válce pryč ze Sudet, co všechno tam nechávali, včetně domácích zvířat - mazlíčků, nebo jak strašné to bylo pro staré lidi, kteří po celý život to místo neopustili.
Atd.
A máš pravdu v tom, že je třeba bránit se dehumanizaci - cifra, která vyjadřuje počet obětí holocaustu, dnes málokým pohne.
Jednotlivci a jejich životy, to už je jiná - a pak už se snadněji uvažuje o tom, že nešlo jen o masu lidí (v případě Židů hitlerovskou mediální masírkou vytvořeného lidského odpadu...).
Předchozí