každý by měl mít takovou podporu, psychologickou, skutečnou pomoc fyzickou i finanční, aby to mohl aspoň zkusit

když to nejde, tak se nedá nic dělat a musí se hledat náhradní řešení, ale tu první pomoc a podporu by měl člověk dostat, aby se vzpamatoval ze šoku a aby se naučil starat se.

já jsem zdaleka neměla takový problém, ale přesto - v porodnici dsotal syn třmeny a abdukční peřinku druhý den po narození. A od té doby mu sestřičky už ani pupík nedezinfikovaly, prootže se bály ho rozbalit. Když jsem si pro ně la, aby mi pomohl někdo s přebalením, nevěděla ani jedna a naopak se přišlo podívat několik sestřiček, jak se to dělá ,když jsem přebalovala já - krajská nemocnice
když jsme pak chtěla po doktorovi, aby mi pomohl on nebo sestřička převlíknout miminku košilku, kterou měl už třetí den a byla cítit poblinkáním, řekl, ž na to tam nemají čas a ať to udělám jak umím, přitom jsme nesměli třmeny sundat, vůbec, a košilka byla pod nima - ta stejná nemocnice

nebyl to velký problém, přesto jsem to snášela psychicky hodně špatně, přece jen hormony pracovaly, doma starší batole, dva dny po porodu - nepřišel za mnou nikdo, aby mě podpořil a cokoliv vysvětlil a uklidnil, já jsem ani netušila, jestli má toto balení na týden nebo na rok (nakonec 8 měsíců)

úplně chápu ty, kdo se složí, zvlášť v těžší situaci, u nás nešlo o život ani o budoucnost (teda jo, ale věděla jsme, že je to zvldatelná věc, i když to dá práci)

ta provní reakce je strašně důležitá, maminka potřebuje někoho, kdo s ní bude a všechno jí vysvětlí, ne ji nechat v šoku s miminkem v náručí a neumět pomoct, neumět o tom mluvit, nezajímat se o ni