když jsme byla těhotná poprvé, musela jsme na plodovku a děsila jsem se toho, kdyby to dopadlo špatně, kdyby se podezření potvrdilo, prootže celá rodina mi už dopředu nutila, že MUSÍM na potrat, že postižený dítě poškodí všechny další sourozence, že je to náročný...
když jsme šla na pldob´vku u druýho, už toto nikdo neříkal, možná čekali, že to doapdne donře jako poprvé a ono naštěstí jo, ale tenkrát jsem byla rozhodnutá si nechat i postižený dítě, jen s tím, že ten šok si zažiju v polovině těhotenství a ne až při porodu

a pak jsem řekla, že potřetí na plodovku nepůjdu, že mi to za to nestojí, stejně bych si nechaal i postižený dítě

je to vývoj, který u mě prošel tíémto směrem
ale věřím tomu, že u někoho jde opačně

ale jsem si vědomá toho, že postižený dítě stojí nejen čas, ale i spoustu peněz a ty nemít, není rodina schopná se postarat, nebo aspoň ne tak, aby tím netrpěli ostatní členové rodiny - dosělí se ak mohli rozhodnout, osatní děti ne, a bere jim to jejich možnosti - ale zase čí je to chyba? rodičů? státu?