Mapat, napíšu svou zkušenost z jiného úhlu pohledu.
Stalo se nám něco podobného, už jsem to tu psala několikrát - mamce při krvácení do mozku bylo 51, dva měsíce vůbec nereagovala, byla v bezvědomí.

Po dohodě s rodinou jsme jí tenkrát sehnala homeopatika "na míru", do druhého dne se probrala, mluvila, seděla, podle doktorů zázrak. Pak tedy následovaly operace (to byl první průšvih), shunt, pak pád na zem (v nemocnici) a tím další obrovské poškození mozku...ten byl tedy zásadní a poté se stav zvrátil k horšímu, navždycky.

Mamka byla po tom všem na LDN, ale její stav se nijak nelepšil, mysleli jsme, že potřebuje hlavně rehabilitaci a lékařskou péči, aby se dala dohromady, ale bylo to stále horší, zřejmě se "rozhodla", že tam zemře.
Pak si jí táta vzal domů, kde se její stav zlepšil hrozně moc, pečoval o ni spoustu let spolu s mobilní rehabilitací a mobilní ošetřovatelkou. Něco platil, něco zaplatily příspěvkové organizace. U nás zafungovala zpočátku i diakonie a paní, která k nám na několik hodin denně zdarma docházela - prostě dobrovolná pečovatelka.

Já bych zkusila, pokud jste tomu přístupní, i tu homeopatii, může dostat člověka do nejlepšího stavu, kam se ještě dá....u nás to bylo neuvěřitelné, do té doby, dokud se to fyzicky dál nepoškodilo - operací, pádem (chyběla jí po operaci spánková kost, takže ta destrukce po pádu byla obrovská). Myslím, že tam poprvé jsem viděla "osud"...ať se dělalo, co mohlo a výsledky byly, nějakým řízením "osudu" se stav vždy zvrátil k horšímu.

Ale hlavně myslím takový člověk by potřeboval být mezi svými, doma, pokud to jde.
Jenže každý na to nemá, je to velká statečnost a určitá oběť...
Mně teda na tom celém nejvíc vadilo, že nakonec mamka nemluvila, nedávala najevo emoce a tak, o nic nežádala...ta destrukce těla byla až druhotná.