já mám každý z dětí absolutně mimo tabulky, nic naštěstí není tak těžká věc, aby se to nedalo zvládat

ale chápu to - když se narodil druhý, s vrozenou vývojovou vadou, věděli jsme, teda doufali jsme, že to zvládneme, že se z toho dostane, ale další valstní jsme si už netroufli mít, tak jsme si vzali z kojeňáku - to byla výhra :)))) abyme to neměli tak těžký, aby nebylo postižený díky našim genům, vzít si dítě postižený deprivací a s nejistou minulostí a ještě nejistější budoucností :)))
kdybysme si pořídili vlastní, bylo by to tisíckrát snadnější :))

člověk nikyd přece neví, jakyý dítě bude, u někoho se problém projeví později, někdy třeba až v předškolnmím věku, někdo zase onemocní, podle toh se přece člověk řídit nemůže

jistě, my jsme taky čekali, až vyřešíme situaci aspoň tak, abyme věděli, že už to půjde, netroufli bysme si pořídit si dítě, dokud byla progn=oza nejistá a věděli jsme, že nemáme čas na třetí dítě

ale chápu, že až se situace ustálí, až si všichni zvyknou, nějak se to zajede a rodina zjistí, že další dítě zvládne, pak není důvod si další děti nepořídit

a taky - to mi ukažte, jak těm sourozencům přikáže někdo, že se mají starat? když to oni nebudou chtít, nidko je nedonutí, i kdyby proto měli odjet na opačný konec světa, rozejít se s rodinou - nejde to
pokud je to rodina třeba věřící a děti vychovává v nějakým smyslu života, poak děti přeberou postoj rodičů, dejme tomu, ale i tak se můžou rozhodnout jinak, můžou si jít vlatní cestou a nemít mpžnost se starat,

takže jsou to sice řeči rodičů, třeba, že se tři postarají o jednoho, ale spíš to vidím tak, že se rozhodli, že když jich bude víc, tak bude větší pravděpodobnost, že to spolu nějak zvládnou, na jendoho by to bylo moc