"Vždycky bych obětovala všechno pro dobro mého dítěte, jedno, jaké to dítě je. Tohle právo na osobní pohodlí, štěstí atd. klidně za cenu života druhého je na zblití."
Nikdy jsem se do podobné situace nedostala. A nikdy bych si nedovolila nikoho odsuzovat. Nežiju život té maminky, bylo tu určitě těžké rozhodnutí.
Rozhodla se takto, nemám právo ji za to kritizovat.
Možná budou chtít mít další dítě, snad zdravé. Prostě rodina zvážila své možnosti a udělala to, co se jí zdálo v danou chvíli neschůdnější. Možná časem své rozhodnutí přehodnotí a dítě si vezmou, možná si ho adoptuje rodina, která je připravena na život s dítětem s DS.
Vždycky jsem obdivovala rodiny, které se o své postižené dítě dokázaly postarat. Ale pak jsem četla rozhovor o rodině s autistickým dítětem. V dospělosti je agresivní, jeho sourozenec je ve velmi svízelné situaci. Co bude po smrti rodičů? Bude mít sourozence u sebe? Obětuje pro něj svůj rodinný život? Nebo dá bratra do ústavu a bude se trápit výčitkami?