Na facebooku se ke mně prosdílel článek o paní, která porodila dítě, u něhož testy během těhotenství (ultrazvuk, krev) neodhalily Downův syndrom. Kdyby věděla diagnózu včas, šla by na potrat. Ale to se prostě nestalo, dítě je tady. Samozřejmě teď celá její rodina kvičí (statistikám navzdory... přecejen 100% úspěšnost tyto testy nemají a každý to snad ví), že za to může nemocnice, ale to je asi normální, že je tendence na někoho ukázat prstem. Prý to nebyla první snaha o dítě (jak jsem pochopila, předtím se to asi nepovedlo; paní má 29 let) a s partnerem se na potomka moc těšili. Takže se teda radovali že se povedlo, miminko se narodilo, padla diagnóza... a skončilo v kojeňáku. Mě se z toho obracejí všechny vnitřnosti už několik dnů, co jsem to četla. Matka že má trauma a bla bla bla, že nebyla připravená a bla bla bla... ale že mrňous někde v ústavu pláče po mamince, to ti ohromně traumatizovaní rodiče už neřeší... hlava mi to nebere, jak se někdo může na svoje dítě takhle vykašlat. Těšit se, nakoupit hromadu hovadin, hladit si pupík, a pak ho nechat, když už je na světě, protože se stala chyba. Náhodou jsem se o tom bavila v kruhu kamarádek a překvapilo mne, že jsem byla se svým postojem jediná, vesměs vyjadřovaly pochopení pro matku, nebo to bylo takové opatrné. Co na tu situaci říkáte vy? A prosím, zužme diskuzi fakt jen na tuhle situaci (až do porodu se diagnóza neví, všichni se na dítě těší, a až přijde na svět, zjistí se, že je problém), nechme stranou otázky potratu, ponechání dítěte k adopci pro které se ženská rozhodne už během těhotenství atd., to jsou úplně jiná témata.