Libik, sama jsem pár let vdova, takže si umím představit Tvoje zraněné emoce. Mně osobně se stalo, že po 5 letech od mužovy smrti přišla na jeho jméno žádost o dar od Lékařů bez hranic. Muž s nimi nikdy nebyl v kontaktu, Bůhví od koho koupili adresář. Tak jsem jim tam zavolala a řekla jim, že je to trochu přes čáru a ať si to vymažou. Tím to skončilo. A věř mi, že i po 5 a více letech Ti emoce pracují - ne sice tak intenzivně jako v prvních dvou letech po úmrtí, ale přesto dostatečně. Nicméně snažím se rozlišovat, který boj mi stojí za to bojovat.

Myslím, že by ses neměla vysilovat pomstychtivostí. Věř mi, že i když nakrásně dosáhneš nějaké veřejné omluvy, lépe Ti na konci nebude. Navíc takových situací, které se Tě dotknou, nepochybně bude více (vlastní zkušenost) a pokud budeš vše takto řešit, ve finále z toho nejvíc vyšťavená budeš Ty sama.

Minulý týden mi byla vyprávěna teorie hov.a: Čech šlápne do hov.a, pěkně si prohlédne obě nohy, jestli do toho šlápl oběma, hezky se v tom porochní, náležitě to okomentuje a pak to začne řešit. Zatímco Afričan, když zjistí, že šlápl do ho..., tak se rozhlédne po nejbližší kaluži, kde si tu botu ošplouchne. Mně osobně se to přirovnání dost zalíbilo a do budoucna se budu většinou snažit o africký přístup.