Taky tak, u nás byl nutič děda (prázdniny). To se vyrazilo za kuropění a lozilo přes kořeny, dokud dědáček neusoudil, že nahrabal víc než soused. Pak se to strašně obřadně čistilo a krájelo na tenoulinké plátečky, které se vzorně rozkládaly na síta pobitá svačinovým papírem. Během dne se to úchylně přenášelo z místa na místo a při naší přirozené hravosti se to minimálně jednou zřítilo, čímž vznikl ukrutný řev v jinak poklidné vísce.
Na sklonku života byl děda postižen posunem vědomí, ale stále houbařil. Jelikož jsme ho jako správného patriarchu ctili až do smrti (dědeček, ten houby zná), divím se, že při tom, co nosil, nedošlo k nějaké události vhodné k zaznamenání televizí.

Jednou jsem byla s kámoškou a s dětma na chladné, deštivé, tedy české dovolené a tam se o ty houby fakt zakopávalo. Přemluvila mě a asi 5 jsem jich sebrala (nebylo kam šlápnout) Navlékaly jsme jejich větší části na nit a malebně zavěsily na pavláčku (jako u čarodějnic), což vypadalo asi půl dne docela esteticky, nicméně pak naštěstí zplesnivěly a byl klid.

Asi je to smutné, ale já vlastně nesnáším houby