tak hlavně si nemysli, že to ty děti nevidí a necítí. zrovna tenhle problém jsem řešila s kinezioložkou, ani jsem nevěděla, že v sobě něco takovýho mám a jak to byly silný emoce, když jsem si je uvědomila - dominantní prarodiče, společný bydlení a moje pocity, když jsem jako dítě koukala na to, jak se rodičům děje příkoří, který oni ale víceméně překousnou pro zachování dobrých vztahů, protože jinak by se bydlet spolu nedalo a barák postavila babka s dědou a blabla... ta bezmoc, když nemůžeš mamince pomoct, protože jsi jen malý dítě. a to ponaučení, že hlavně raději nic neříkat a všechno vydržet... no, slušnej startovací balíček pro každý dítě... a to teda naši drželi při sobě a rozhodně se uměli zařídit podle sebe a i dnes všichni vycházíme zcela v rámci slušnosti (děda je teda už po smrti). přesto - změň to, kvůli sobě, kvůli dětem, jak chceš. než vás to všechny utluče.