Přidat odpověď
jentak,
tohle je celkem zajímavý článek:
Co vede mladé evropské muslimy k tomu, že se vzdají života v zemích jako Francie, Německo či Velká Británie a chtějí se stát součástí Islámského státu? Pravdivá odpověď zní tak, že nevíme. Fanatismus všeho druhu znamená poddání se kolektivnímu cíli, který je prezentován jako něco, co přinese velkou odměnu a užitek. Fanatici dávají sbohem těžkým samostatným rozhodnutím.
Islámský stát je velmi zručný při využívání frustrace, kterou cítí mladí muslimové od Paříže po Bradford. Nabízí smysl života, ať už toho současného či toho příštího. Těží z aktivní podpory některých kazatelů a imámů z mešit. Manipuluje s hněvem, který v lidech vzbudila americká válka v Iráku a Afghánistánu, hněvem souvisejícím s životem na okraji evropské společnosti či frustrací z držení vězňů na Guantánamu.
Podobná vysvětlení ale stále nejsou dostatečná. Hodně lidí totiž čelí tvrdému životu, přesto však nezačnou řezat hlavy bezvěrcům, znásilňovat nevěřící ženy nebo se řídit právem Šaríja. Západu se nepodařilo zastavit metastázu džihádské ideologie. Některé organizace, které na ní vyrostly, byly sice poškozeny, ale Islámský stát stále dokáže získávat řadu přívrženců z široké řady zemí od Ruska až po Austrálii. Je tedy jasné, že těží z něčeho hlubšího. Možná to souvisí s touhou zbavit se břímě, které sebou nese svoboda.
Západní společnost jde dál a dál v tom, jaké svobody poskytuje svým občanům. Uvolňují se vazby spojené s tradicemi, s náboženstvím. Lidé si mohou vzít, koho chtějí, rozvést se, kdy chtějí, spát s kýmkoliv, zemřít podle vlastní úvahy a obecně si dělat vše možné. Zůstalo jen pár morálních hranic a možná už vůbec žádné. V tomto smyslu nabízí radikální islám záchranu či alespoň nějaký smysl. Nabízí život, který má jasně daná morální pravidla, dennodenní život je jasně definován. Islámský stát bere lidem svobodu, ale tím z nich snímá psychologickou tíhu, která je vysoká zejména na periferii evropské společnosti.
Mark Lilla nedávno psal o románu francouzského spisovatele Michela Houellebecqa. Ten vypráví příběh profesora literatury, který se nakonec rozhodne konvertovat k islámu. Lilla uvádí důležitou věc: „Houellebecq islámu přiřazuje stejné atributy, jaké náboženská pravice od dob francouzské revoluce přiřazuje ke křesťanství – silnou rodinu, morální vzdělávání, společenský řád, pocit, že někam patříme, smysluplnou smrt a zejména vůli po existenci ve formě jedné ucelené kultury. A poté realisticky popisuje ty, kteří odmítají přítomnost a sní o návratu do minulosti a nalezení obrazu, který byl ztracen.“
Lilla tvrdí, že Houellebecq vidí Francii jako zemi, která se potácí v krizi, jejíž počátek nalezneme před dvěma sty lety. Tehdy lidé vsadili na to, že rozšiřováním našich svobod dosáhneme větší spokojenosti a štěstí. Podle jeho názoru tato sázka nevyšla a Evropa tak čelí pokušení podvolit se těm, kteří tvrdí, že hovoří za Boha. V Evropě to jsou zejména muslimové. Někteří odvážně vystoupili proti Islámskému státu. Většina z nich jej vnímá jako zradu na jejich náboženství. Ale pokušení, které představuje útěk od svobody k fanatismu, který má odpovědi na všechny otázky, v dohledné době nezmizí.
Je zajímavé, že Vladimír Putin jako další nepřítel Západu útočí s podobnými nástroji. Tvrdí, že Západ je bezbožný, dekadentní a relativistický. Říká, že Západ chce globalizovat své „rozvratné“ hodnoty a často tak činí pod hávem podpory demokracie, svobody a lidských práv. V roce 1989 zvítězila svoboda. Ale každé vítězství zrodí protichůdnou sílu. Cesta do Raqqy je cestou od tíhy, kterou sebou svoboda nese.
Autorem je Roger Cohen.
Zdroj: NYTimes
Předchozí