Jo, u silně logicky uvažujících lidí nebudou klasický pohádky ani mýty moc oblíbený. Důvod je ten, že na rozdíl od moderní literatury tzv. logika děje není vystavěná na uceleným systému, fungujícím od počátku do konce, ale na tom, že spousta prvků je do děje zařazenejch prostě proto, aby se stalo něco, co se má stát, a to, co se má stát (a stane) je skutečným smyslem, proč je pohádka nebo mýtus vyprávěnej. V zásadě princip deus ex machina. Netejká se to zdaleka Zlatovlásky a českejch (evropskejch) pohádek, ale je to celosvětová záležitost. Ilustrativním příkladem budiž řada mýtů o stvoření světa, kdy první bytost na světe (prabytost), osamělá a uvažující, jak stvořit svět, jde a jde... a někoho potká, typicky nějaký zvíře. Načež s jeho pomocí stvoří zemi (po čem teda chodil předtím?). Zkrátka a dobře, aristotelskou logiku v tom nehledejte, hledejte ad hoc logiku: určitej prvek děje, o kterým je z kontextu zřejmý, že je důležitej, vyplývá z jinýho, předcházejícího prvku, kterej může bejt do děje účelově vsunutej, neorganicky a z pohledu moderní literatury, která vesměs pracuje s uceleným dějem a ucelenou logikou příběhu, nelogicky.

A k tomu si přidejte, že spousta knižně vydanejch pohádek představuje učesanou formu, především nějak dějově sjednocenou. Spousta původně zapsanejch verzí pohádek má děj mnohem míň ucelenej, často očividně proto, že byly vyprávěný prostě za účelem vyprávění, když vypravěč hledal, jak dál, pomoh si jednoduše vsunutím nějakýho prvku nebo části děje, kterej znal a dal se použít, počet takovejch prvků a sekvencí je poměrně velkej, ale celkově samozřejmě omezenej. Celý vyprávění může bejt tudíž různě poslepovaný, s více "logikama děje". Anebo může bejt taky dost zkrácený, s tím, že podstatný části děje se vypustěj, čímž se opět naruší logika děje, najednou se ve vyprávění děje něco, co z ničeho nevyplývá.

Proč? Protože pohádky se samozřejjě sice vyprávěly i za účelem toho, aby se dětem dostalo nějakýho ponaučení, ale taky proto, aby se nějak zabavily (a koneckonců dospělí s nima, telka nebyla). Podle toho, jak se vypravěči zrovna chtělo nebo nechtělo, se taky vyprávělo. Někdy se pohádky zapisovaly za přítomnosti jinejch posluchačů (a vypravěč se moh řídit i jejich odezvou), někdy bez přítomnosti jinejch osob, každopádně to záviselo i na tom, jak se vypravěči zrovna chtělo nebo nechtělo a jak mu sloužila paměť. "Lidová pohádka" v zapsaný formě není zkrátka žádnej ideální útvar vznášející se ve vzduchoprázdnu, kolující beze změny po generace a generace.

Kór když některejm prvkům, typicky odrazům nadpřirozena, už vypravěči 19. a zvlášť 20. století nemuseli rozumět a předávali je mechanicky, často zkresleně.