Já vím, jak se cítíš.... Když jsem šla před skoro 2 měsíci pro test, dělalo se mi z představy // normálně fyzicky zle, ale pořád to ještě bylo dobré, byla ještě naděje. Pak jsem doma test udělala, tam v sekundě dvě dálnice, já se rozbrečela a test hodila po svém hodném, milovaném muži, se kterým máme už 3 děti.. Teď jsem ve 12.tt, doba, kdy jsem mohla jít na ITP, už pominula, já to prostě nedokázala. Nezvládla jsem vzít do rukou takovou moc a rozhodnout, že tohle dítě se už nenarodí, protože je už "nadbytečné". Za těch několik týdnů jsem se posunula, vím, že nechci, aby se mu něco stalo, doufám, že se v pořádku narodí, ale nějaké pocity štěstí a těšení se prostě zatím nepřichází.. Je to pro mě pořád hodně těžké, je mi 40, zrovna jsem si říkala, jak už je to fajn, že je trio už samostatnější, v práci jsem postoupila na pozici, o kterou teď samozřejmě přijdu, finance budou taky znát, ale když jsem už v 5+5 viděla na UTZ, jak mu ťuká , nemohla jsem prostě jinak... Noci nemám úplně klidné, napadají mě černé myšlenky a mám veliké obavy. Nikdo mi nezaručí, že budu příštích 20 let fit, je to přece jen obrovský závazek a opravdu na dlouho, rodiče taky nemládnou, bude potřeba se o ně nějak starat... Před 2 lety mi ještě hlídali, když jsem nastoupila znovu do práce po 3.RD, ale zvládnou to ještě za 3 roky? Už před časem je to dost zmáhalo... no honí se mi toho hlavou moc, dneska mi nad ránem zemřela výborná mnohaletá kamarádka a kdyby si dítě pořídila jako já, tak by ho prostě vychovat nestihla.... mám strach.