Přidat odpověď
Šuplíku,
já jsem soutěživá, mám ráda sport, individuální i kolektivní.
Ale do výuky, zejména do té počáteční, soutěž nepatří, protože mnohé děti odradí, když nevyhrávají. Vyhrát většinou může jen jeden. Z počátku má každé dítě pocit, že opříště to bude určitě on, ale časem ty děti přijdou na to, že v určité konkurenci prostě šanci nemají a ztratí zájem. Nikoho nebaví pořád prohrávat. A ztratí zájem nejen o hru, ale o učení jako takové, protože získají pocit, že se učí jen pro ty soutěže, ve jkterých nemají šanci.
Když má dítě přiměřený cíl, tak ho to ženo cíl splnit. A je mu jedno, že druhý plní cíl vzšší, protože samo ví, že by ho stejně nesoplnilo. A postupně že se k němu také dostane.
U těch šikovných dětí k té demotivaci nedochází tak rychle, ale u těch slabých je to otázka pár dnů až týdnů, kdy rezignují.
Hry jako takové jsou fajn, ale je dobré volit zase ty s cílem, ne ty soutěživé. Protože k cíli můžou dojít všichni, i když někdo dříve, někdo později.
Nejde přeci o to neříct kritické slovo, jak jsem psala, nemám problém říct dítěti, že to nebo ono neumí, a že musí v tom nebo onom zabrat a že bez práce to nepůjde a tak. Jde o to, že dítě, které neustále prohrává si pokřiví sebeobraz, má pocit, že je nejhorší ze všech a ve všem, že je k ničemu. Ztratí chuť nejen o učení, ale o všechno.
Soutěž jako motivující prvek má smysl pro ty, kteří se cítí být v oblasti soutěžení silní, a měla by být dobrovolná. Což je ale přesně to, co se většinou u soutěžně naladěných učitelek neděje, prostě soutěžit musí všichni. Ale ještě i tyhle motivační soutěže nejsou to nejhorší. Problém je právě v tom "nejlepší obrázek na nástěnce", "5 nejrychlejších jednička", kdy na ocenění je potřeba nejen umět, ale mít ještě něco navíc.
První stupeň by nikomu neměl sebrat chuť se něco nového naučit. A opakovaný neúspěch prostě bere chuť to znovu a znovu zkoušet, což je špatně. Proto by měl být na prvním stupni oceňován především jakýkoliv pokrok.
Předchozí