Moje babička žádné bití nevzpomínala. Žila s bratrem u své babičky, která měla 16 dětí, takže ty nejmladší byly mladší než babička. Babička měla klášterní dívčí školu, protože měla nemocné kyčle. Možná dostávala, ale ona byla maximálně pozitivní člověk, nevzpomněla nikdy nic smutného.
Dědeček nemluvil o dětství vůbec, od mamky víme, že jeho otec ho viděl naposled v kolébce, odešel do války, kde padl. Protože nebyla jeho smrt doložena, prababička nedostávala žádný důchod. Byla to krásná ženská, měl na ni zálusk starosta. Protože ho odmítla, zatajoval i sirotčí důchod a obral je o veškerý majetek, zůstala jim jen chaloupka. Chodili jen pěšky, nikdy neměli ani kolo. Všechno léčili bylinama, děda byl na přírodní léčitelství machr. Hlad měli asi pořád, babička údajně uměla rukama ulovit zajíce, aby měli co jíst (kolik jich asi tak chytila, že? A kdo ví, co to bylo za "zajíce"). Děda byl docela chytrý, jeden jeho bratranec byl atentátník Kubiš, další byl profesor matiky na KU, pak byl poradce ministra financí. Děda chodil jen sporadicky na obecnou školu. Přesto to byl jeden z nejsečtělejších lidí z vesnice. Za jejich knihovnu by se nestyděl ani nějaký inteligent. V dnešní době by byl asi velmi dobrý pediatr.