Jsem ráda, ale dospěla jsem k tomu snad až s mateřstvím. V mladším školním věku jsem považovala fakt, že jsem holka, za hrubě nespravedlivý, a hodně jsem toužila být klukem, nejlépe indiánem. Nejvíc to na mě dopadlo po zjištění, že existuje něco jako menstruace, něco tak odporného a trapného. A taky mě drtilo neustálé lamentování, jak to, že jsem takové čuně, tak nepořádná, že se se ségrou tak rveme, když přece jsme cérky. Jakmile jsem dorostla do věku, kdy jako bylo vhodné mě zasvětit do vaření a podobných ženských prací (v jaksepatří ženském užvaněném kolektivu), popadala jsem sekyrky/rýče/lopaty a pelášila za tátou ven. Táta chtěl syna, pro druhou dceru odmítal vůbec vybrat jméno, to taky asi hrálo svou roli.