Přidat odpověď
Mandelinko, asi máš zkušenost jen se Středo-/Severo-Evropany. V našich končinách se city neukazují tak, jako o pár set/tisíc km jižněji. Je to kulturní stereotyp, jsme vychováváni v tom, že pláč se pro muže nehodí.
A jeden z důvodů, proč mě zaujal právě můj muž, byla jeho schopnost vyjadřovat city aniž by působil míň mužně. Měla jsem pár vztahů s muži z ČR a okolních států atak nějak mi připadali na jednu stranu studení a na druhou sebou nechávali "vorat". Můj muž je naprostý opak. Brečet jsem ho viděla párkrát, nešlo vždy o úmrtí. Například brečel, když jeho sestře diagnostikovali leukémii. Nebo když v Istanbulu viděl zpívat dětské žebráky. Nebo když viděl tamtéž chlapce ve věku našeho syna, který měl na nohách obité o čtyři čísla větší boty. A kdyby se tím u mě shodil, asi bych musela vážně pochybovat o svém duševním zdraví.
Předchozí