Včera jsem dostala od Lexi (díky moc!) staré knihy vč. velmi zajímavé publikace "Volný sloh - sbírka žákovských prací s methodickým návodem", kterou sepsala učitelka měšťanské školy v Karlíně Anastázie Cveklová. Kniha byla vydána v roce 1908. Jde o školu dívčí, takže autorkami všech uvedených prací jsou dívky.
Hned v I. díle najdeme příklady slohových prací na téma "Jak jsem si hrávala". Nejprve budu citovat paní učitelku:
"Po opravě úkolu ´Jak jsem si hrávala´ jest třeba se stanoviska vychovatelského zmíniti se o volbě her a jejich vlivu na povahu dětí. Když jsme připravovaly úkol, vyprávěly mnohé dívky, že se rády strojily do dlouhých šatů, dívaly se do zrcadla a napodobily ´milostpaní´ anebo herečku. Protože větší počet dívek tato hra zajímala, dala jsem ji vypracovati jakožto práci hromadnou, ač bych byla raději probírala nějakou hru ušlechtilejší.
Když byly úkoly opraveny, dala jsem přečísti práci Houdkové a Horáčkové, na něž tuto zvláště upozorňuji.
Tyto dvě práce - zejména práce Houdkové - se dětem nejvíce líbily. Tázala jsem se, proč jsou nejhezčí? Protože napodobí velké lidi
v dobrém: v práci (uklízení, pečení koláčů), v pohostinství a zdvořilém chování.
Nyní poznaly dívky samy, že hra na ´herečku´ a ´na milostpaní´ prozrazuje náklonnost k marnivosti, ješitnosti a pýše a nehodí se pro dívky, protože pěstuje v nich vlastnosti nehezké."
Ještě zajímavější jsou pak dvě citované práce, které přepisuji doslovně.
"Ráda v mysli zalétám v ty krásné dny, kdy trávila jsem nejútlejší mládí bez starosti v samých hrách a zábavách. Nikdo by zajisté neuhodl, která hra byla mi nejmilejší. Hra ´na pána´.
Vzala jsem si otcův kabát a čepici. Pohrabáč představoval hůl. Svinutý papír byl doutník. Místo sirek měla jsem kousek dřívka, které jsem dlouho třela o kabát. Divila jsem se, že nehoří. Neznala jsem tenkráte pravých sirek, protože jsem jich nikdy nedostala do rukou.
V tomto úboru vykračovala jsem si po pokoji a hovořila jsem nahlas. Představovala jsem si, že podle mne jde jiný pán, za kterého jsem ovšem mluvila. Často díval se na mne otec a smál se mi. Řekl mi, abych se podívala do zrcadla. Musela jsem se sama sobě smáti.
Matce se tato hra nelíbila a radila mi, abych si hrála s pannami jako jiné dívky. Ale to mě nebavilo. Jakmile matka odešla, odložila jsem loutky a dělala jsem opět pána.
Když jsem začala choditi do školy, poznala jsem, že tato hra se pro dívky nehodí a zanechala jsem jí."
M. Veilová
"Mojí zálibou bylo hráti si ´na hudebníka´.
Podnožka představovala mi kolovrátek. Ten jsem nosila na zádech. Z válečku jsem si udělala trubku. Dvě pokličky byly buben.
Nejčastěji jsem chodila hrat před sousedčiny dvéře. Také jsem prosila o peníze. Sousedky mi tleskaly na ruku, což znamenalo peníz. Též jsem chodila hrat na dvůr. Tam však jsem ničeho nedostala.
Matka říkala: ´Zanech této hry a hrej si s loutkou.´ Ale nerada jsem ji uposlechla, ač jsem uznávala, že taková hra pro dívky se nehodí."
M. Hájková
Zdržím se k tomu dalších komentářů; myslím, že je vcelku jasné, kam tím mířím.