"mám ho jednou, potenciálně za dvacet-třicet let, až se objeví u mých dveří s igelitkou v terminálním stadiu nějaký choroby, odkopnout nebo se mám o něj postarat"

Kudlo,
myslím, že to hrotíš do úplně zbytečných extrémů. Schválně uvádíš ujetej příklad, o kterým to ale vůbec být nemusí. Prostě může jít o zachování nějakýho subtilnějšího spojení bez hostility, v úctě k společně prožitým dobrým časům. Někdy se prostě zadaří, že po rozvodu nenastane radikální řez a nenávist, ale že ti dva lidé jsou schopni spolu vycházet (považuju to za tu lepší variantu, zvlášť když mají společné děti) a třeba vzhledem ke společné historii uznávají, že jsou pro sebe určitým způsobem pořád důležití. A že to, co spolu vybudovali, má nějakou váhu.