Majáková,

ono je jedno, o jakou dys- poruchy jde, tedy pokud je to jedna ze skupiny dyslexie, dysgrafie, dyortografie, protože ve výsledku má to dítě podobné problémy. Ta SPU jen říká, z čeho vycházejí. To je podstatné pro nápravu té které oblasti, a pro kompenzaci.

Třeba u dysgrafika si leckdo představí, že škaredě píše, ale ono je to o tom, že to psaní jako takové ho natolik zaměstnává a vyčerpává, že už nemá kapacitu na řešení pravopisu, dokonce ani hláskové stavby, protože donutit tu ruku dělat přesně to, co se od ní chce, je pro něj nadliský úkol. Takže ve výsledku dysgrafik, i když má písmo koneckonců celkem úhledné, tak vynechává písmena a píše pravopisné chyby. Když mu pak dáš jen doplňovačku, vyfikne ji bez chyby.

Dyslektikovi zase nemá moc smyslu dávat doplňovačku, protože má problém přelouskat, případně při diktátu sledovat, co je tam napsáno, a ve výsledku je pro něj snazší napsat diktát. Pomůže mu třeba vynechání některých úseků, aby měl větší prostor na kontrolu toho, co napsal.

Dysortografikovi nemá smysl dávat na testování znalostí cokoliv psaát ani doplňovat (tím nemyslím, že to nemá trénovat a učit se, jen na tom nemá být založené hodnocení znalostí), ale jestli to umí, zjistíš nejlépe ústně.

Podobně lze pořešit poruchy pozornosti, kde často stačí vyměnit písemný úkol za manipulační apod.

Pak nemusíš nijak zohledňovat a měnit klasifikaci, protože vykompenzuješ jejich problém a srovnáš tím podmínky s ostatními.

Samozřejmě, že jen tohle nestačí, důležitá je náprava příčin jejich obtíží, intenzivnější práce doma, učení se kompenzačních mechanismů atd.

Ve vyšších třídách potom už ani nebývá problém v češtině, kterou už mívají kompenzovanou, ale obtíže se odrážejí v jiných předmětech, kde se čím dál více pracuje s textem, a těm dětem většinou chybí ten čas, případně třeba schopnost se jen z toho textu učit.