Dryádo, mně se právě zdá, že co se týče případné péče o dítě v době, kdy já nebudu schopná (budu v léčebně) to máme celkem ošéfované, hlavně díky tomu, že manžel pracuje z domova a práci si může celkem rozvrhnout podle své potřeby. To vidím jako obrovské plus a kvůli tomu jsem vlastně začala přemýšlet o tom, že bych to mohla zvládnout a rozhodnout se pro. Taky babičky by byly funkční a ochotné. Alespoň to tvrdí. A jsou dostatečně blízko.
Co se týče mých stavů - tak posledních 7 let jsem naštěstí neměla takovou tu "pravou" mánii, spíš jen takové lehčí (jakože nehážu opatrnost za hlavu a nedělám věci, za které bych se musela stydět - něco jak psala Saamjana, že dělala její kamarádka).
Ale. Jak už jsem psala. Já funguju, ale postupně se stav horší. Nemyslím postupně s věkem, ale s nastavením léků. Dřív jsem zhoršení stavu tajila, nechtěla jsem do léčebny ani za zlaté prase a mlžila jsem tak dlouho, dokud jsem nebyla totálně v hajzlu a zralá na sebevraždu. Nikdy bych to ale neudělala, ani za svobodna, vždycky jsem naštěstí příčetná. Takto to bylo, když jsem byla sama.
Teď manžel pozná, kdy se zhoršuju a jaksi pozná i to, že už to není stav přechodný, který bychom zvládli zase zvrátit, ale je nutno zakročit. Nerada chodím k psychiatričce, takže se snažím o co nejdelší intervaly mezi návštěvami. No a když vidí, že jako ne-e, není to dobré, tak mě upozorní a sám jí volá. Taková kooperace mezi námi třemi :) No a ona buď pošteluje léky ambulantně nebo mě vyšle na hospitalizaci. Pak jsem zase gut. Jenže je to cyklus, který se opakuje. Je tam cca dvouleté období.
No, moc díky za názor. Musím říct, že jsem chtěla být rozumná a brát všechny názory na stejnou váhu. Ale lhala bych, kdyby mě netěšily ty "příznivé" (i když beru na vědomí oboje)