blbá situace, ale znám to zatím jen z pohledu dcery - mamka měla snahu nám děti brát tak, že se nám to nelíbilo, brala mi syna z ruky cestou ven, z venku, bez ohledu na to, jestli já jsme pospíchala nebo měla v plánu cokoliv, neptala se, samozřejmě syn za babičkou chtěl, já jsme třeba chtěla stihnout autobus nebo jsem jenom neměla 5x denně chuť čekat, byla jsme asi nepříjemná, ale pořád jsem to nějak neřešila víc.
Pak se narodil druhý a babička s dědou měli najednou potřebu brát staršího syna tak, že jsme zakročit musela - uslyšeli ho ráno, ldyž jsme vstávali a hned si na něho zavolali, on seběhl ze schodů. bez snídaně, někdy i v pyžamu, já jsme ho do oběda neviděla, když jsme pro něho přišla, on si hrál, nechtěla jsem ho rušit nebo mi přímo i babička vynadala, že přece nesmím být tak sobecká a nedovolit jim být s ním nebo synovi být s nima nebo si hrát, že on není můj majetek a podobně, bez ohledu na to, co jsme chtěla s ním dělat já, on byl víc u našich než doma
vadilo mi to hodně, ale pořád jsem to neřešila, bylo mi blbý to řešit vzhledem k vztahům k našim
až mi jednou ani ne tříletý synek řekl, že bude radši bydlet s babičkou a dědou, prootže tam nemusí poslouchat a může si dělat co chce, a doma poslouchat musí, a odcházel.
To už bylo moc a zakázalaj sme mu tam být pořád, naši se urazili, když jsem jim řekla, že takto to dál nejde, mladšího syna téměř nehlídali.
Když jsme chtěli na ples nebo nějak, tak dvakrát za rok, domluvili jsme se, zeptala jsem se v předstihu, minimálně týden, ale hodně jsme to pak omezili.
Nebylo to dobře ani před tím ani potom

Druhá babička s dědou neměli zájem nidky, nidky se nestalo, že by se zeptali, nebydlí blízko, takže y museli přijet nebo vzít kluky k nim, občas mluvili o tom, že je vezmou, občas jsme se zeptali, kdy si je vezmou na prázdniny, nereagovali nebo to odkládali, poprvé tam kluci byli v 6 a 4 letech a po pár dnech, když se vrátili, prohlásili, že to bylo naposledy, že už tam nechtějí a opravdu ani babička s dědou se už nidky víc nezajímali o to, jestli by k nim kluci třeba nešli

k nám přijela babička jednou, když jsem ptořebovala do práce a neměl kdo pohlídat jeden den, jinak to tenkrát nešlo

taky to není správně

z pohledu současnýho bych uvítala, kdyby mi tenkrát babičky řekly, obě, že kdyych potřebovala, mám říct, ale aby pak opravdu pomohly a kdyby se až nevnucovala ta jedna strana a nepřeháněla to.

sourozenci bydlí dál, babičce zavolají, že potřebují pohlídat, ona přijede, není v tom problém, to by vyhovovalo i mně, když chce babička vidět vnoučata, zavolá, co mají v plánu, jestli nechtějí přijet nebo jestli má přijet ona k nim a jsou spokojení všichni

manželův brácha svýho syna babičce a dědovi tak trochu vnutil, oni se starají tak nějak z povinnosti, mají to kousek, takže to jde, ale nedělají to rádi, je to opravdu jen povinnost nebo jak to nazvat (je jim blbý říct, že ne)

být na tvým místě, domluvila bych se s dcerou, že dobře, nevyhovuje ti současný systém, tak navrhni změnu, já navrhuju to, že když budeš potřebovat, zavoláš, ale pár dní předem, aby se to dalo zorganozovat, když se neozveš, já se ozývat nebudu, nemůžu přece znát vaše plány
zato když bduu chtít jen tak vidět vnuka, tak zavolám, jestli nemáte jiný plány a domluvíme se, ale co se týká pomoci, pomoc nabízím, kdykoliv si o ni ty řekneš