Jinak teda, že má hnusné cukroví, to jsem neřekla ani matce, ani nikomu jinému, a říkat to nemíním. Hnusné cukroví (ona ho bohužel neměla dobré nikdy, resp. pekla naposled, když jsme byla hodně malá, pak jsem pekla už výhradně já, pokusy o cukroví páchá až po mém odchodu z domu a s nevalným úspěchem) se snažím co nejméně nápadně odmítat, že máme doma dost, že děti nejvíc baví to vyrábění a nejedí to ani doma, ...a vůbec nejlíp, snažím se poděkovat a dál neříkat nic.
Problém je ale v tom, že má matka je agresivní vynucovač pochval a tlačí mě do kouta. V konfrontaci s přímým nucením "tak teď tady ti to podávám, tak okamžitě pojď sem z tý kuchyně a teď to ale hned ochutnej a hned mi řekni, jak se mi to letos povedlo, dělala sem novej recept z Chvilky pro tebe a je to strašně dobrý, tak mi to nezapomeň pořádně pochválit..." no a to je naprd. Dobrý to neni, hezký to neni...a tlakem na pochvalu mi není dán žádný manipulační prostor "když není co pochválit, tak mlčím". Letos jsem vypotila aspoň pochvalu hezkých papírových kalíčků, v nichž to bylo nandáno. Ale už jsme měla velké cuky fakt říct, že se to nedá jíst. A obávám se, že ještě pár těchto předvánočních nátlaků, a pokud se střetnou s nějakou mizernou konstelací... tak to ze mě vylítne.
Zatím považuju pohanění něčích výrobků za nevkusné a držím se, ovšem míra nevkusnosti "pochvalovynucovačů" je daleko horší a jestli nedaj pokoj, tak už jim to fakt jednou vrátim i s úrokama