U sebe, nebylo to vysloveně násilí, spíš psychohoror, měla jsem psychicky nemocného manžela, přestal dodržovat léčbu, vylezly nějaké nežádoucí prvky jeho povahy a jeho rodina osočovala z toho všeho mě a mou matku. Měla jsem toho plné zuby, zdraví v háji, malé děcko na krku. Naštěstí moji rodiče mě podrželi, už tentkrát měli pocit že něco nehraje a nelíbila jsem se jim a vůbe to všechno.. Našli mi advokátku, podala jsem žádost o rozvod a už to jelo...
Takže dle mne záleží, aby ta osoba - si to byla ještě schopna připustit, zároveň měla podporu blízké osoby, která by jí byla schopna poskytnout faktickou! pomoc. A v neposlední řadě by to chtělo lepší zákony a soudy. Tím, že nemocný manžel měl nárok na styk s dcerkou, dělalo se mi z toho špatně, bála jsem se toho, že může být mimo a ublíží jí nějak...vyřešilo se to pak nějak, ale ty nervy.