Senedro, ono je to těžké na obě strany. Fajn byly vejminky, kde starý člověk prostě dožil doma.
On i ten superpečovatelák je prostě takové místo na dožití, odkud už není cesta domů.
Prostě domů...protože doma je doma (jak vždycky říkal a říká náš nejmladší syn).
Někdo ho za domov přijme, ale většina asi ne, zvlášť teda pokud tam nejde dobrovolně.
A čeká to hodně z nás...nějaké ty domovy pro přestárlé - a pocit osamocen a křivdy a vzpomínky...

To nekritizuju, jen konstatuju.
A moc si přeju umřít fakt doma a nebýt nikomu na obtíž, to mě děsí.