Stalo se mi to v době bezmobilní. Dítě (možná i mladší - 12?) se mi (co vedoucí kroužku) nevrátilo z trasy lesem - byl to nějaký orienťák pionýrů. Chvíli jsme ho hledali, pak jsem odjela mhd domů, zvedla telefon a volala rodičům, že Honza... snad jsem ani nestihla říct co, a jeho maminka povídá, že je doma, že nenašel cíl, ale autobusovou zastávku, tak jel domů. Byla jsem připravená na dvě varianty 1) kluk je doma 2) kluk není doma, voláme SNB a vyhašujeme pátrání (podzimní večer, padla tma). Naštěstí to bylo 1).

Tedy jako vedoucí kroužku jsem volala hned, jak to bylo možné, rodičům, že kluka nemám.

Jako rodič bych čekala totéž - že mi veducí neprodleně sdělí, že neví, kde dítě je.

Forma: slušně, věcně. Neobviňovat nikoho ze zúčastněných, že něco zavinili - kluk že se sebral a šel, vedoucí že ho neuhlídal - to v tomhle věku už je těžké. Jen řešit. Kde je, jak ho najít, co příště...