7mi,

jen tak někomu ujet bych taky považovala za sprostý, ale tenhle případ vnímám jako odlišnej - protože podmínky byly DOHODNUTÝ PŘEDEM a nepředpokládám, že by jízda po té zkratce představovala nějaké ohrožení. Jinak bych to vnímala na lyžích, tam určitý riziko hrozí, a tam bych to viděla tak, že buď by se našel někdo, kdo by toho měl taky dost, nebo pokud ne, tak by to byla povinnost toho partnera.

Zkrátka - pokud by tam šlo o nějaký ohrožení, vyčerpanost atd., tak by měl nastoupit ten partner, o tom žádná, a tady bych dala za pravdu Valkýře, že by mě hodně mrzelo, kdyby to neudělal.

Ale na tom cyklovýletě (z mého pohledu) o nic takového nešlo, a to je asi klíčové (z Valkýřina a Tvého možná šlo a proto se tak lišíme v náhledu na situaci).

Já to beru tak, že pokud jsem v krizi (a uznávám, že to chápání je značně subjektivní), tak by partner měl zůstat se mnou a zlobila bych se, kdyby ne. Ale pokud bylo něco jasně naplánovaný včetně plánu B, a já vlastně NEPOTŘEBUJU toho partnera s sebou kvůli nějaký krizovce, tu situaci jsem schopna zvládnout sama, mohla a měla jsem s ní dopředu počítat a toho partnera bych s sebou chtěla v podstatě jen proto, abych nebyla sama, přičemž pro něj by to znamenalo změnu toho plánu, na kterej se původně těšil, tak bych mu to nechtěla zkazit.

Asi jako bychom se vydali na hrad, kterej bych s dětma chtěla vidět, přišli jsme ke kopci a partner prohlásil, že toho má plný brejle a na kopec se mu škrábat nechce - dle této logiky by ode mě bylo loajální zůstat s ním a nevidět ten hrad, kvůli kterýmu jsme tam jeli? Pokud by mu nebylo blbě, tak bych čekala, že řekne "běžte na hrad, já si tady zatím dám v hospodě pivo a počkám na vás" a ne že bude vyžadovat, abych já taky nikam nešla.