Magrato, mě se stalo v létě, že jsme jeli se společnými známými na kolo. Moje děti nezvládaly a mě přestalo bavit, jak na nás pořád čekají a vzdychají u toho. Tak jsme se rozdělili uprostřed lesů. Já bez jakékoliv navigace a znalosti terénu. Koukla jsem se do mapy k šéfovi skupiny, ten mi ukázal přibližně směr. Vyjela jsem sama s dětma. Na kole můžu jet jen po silnici a to určitě dříve nebo později dojedu do vesnice a pak pojedu podle cedulí. Přesně tak se stalo. ALe pro děti to byla bojovka jako blázen. Měly regulérní strach, že to nezvládneme. Pamatují si to dodnes. Jídlo a pití jsme měly, telefon taky. Takže varianta, že pak prostě bude někdo jezdit autem po lese a hledat nás, ta tu byla pořád.