Přidat odpověď
Tante,
to, jestli se v takovou chvíli člověk rozbrečí, ale tak nějak nezáleží na jeho vůli. Jo, přesně takhle, jak tu teď hartusíš ty, na mě vždy vyjela ségra...co prej bulím, když se mi nic neděje? No mám z toho mindrák, bulela jsem o to víc, protože kromě toho, že jsem třeba měla pocit křivdy, který jsem potřebovala zpracovat, mnou ještě pohrdal blízký člověk za něco, za co jsem vlastně nemohla, protože ty slzy lezly do očí zcela bez mé vůle.
Věř tomu, že tohle fakt nepomáhá...bolí to. Bolí to víc, než to, že na tebe řve nějaký cizí pitomec.
Je to o povaze. A jestli je Cimbur AS, nebo i kdyby byla jen sociálně méně zdatná, jen jitříš rány za účelem masírky svého ega, protože tobě to přeci nedělá problém, tak sakra, jak to, že ona to nedokáže?
Aspíci - ženy se v takových situacích běžně sesypou na hromádku bez schopnosti vůbec myslet, natož cokoliv udělat. Chce se ti v tu chvíli akorát nebýt, protože nechápeš, proč se to děje a jak se do podobných situací nedostávat.
Nějak nepomáhá se do těch situací dostávat opakovaně a "otužit" se...naopak...jsi v kýblu čím dál víc.
A v kombinaci s melancholií je to vůbec "lahůdka" pro život. A když ti pak dá někdo najevo, jak jsi neschopná, tak fakt radši nebýt.
No nic, kdo nezažil, nepochopí.
Předchozí