Od doby, co mi vládnou v práci, nemám co dobrýho bych o nich napsala.

Vím, že bych udělala totéž, co ty. Ohradila bych se a pak s brekem odešla. Závidím všem, kdo to zvládnou jinak, ale pro mě je úspěch už to, že po takovém seřváku dokážu promluvit a ohradit se. Na nějaký boj prostě nemám.

Chlap, který se tě nezastal, vlastně žádný z těch, co tam byl...je k pláči. Mevím, co by udělal ten můj, protože vždycky, když to nejvíc potřebuju, tak selže, ačkoliv v mnoha méně citlivých situacích funguje perfektně.

A chápu i ty pocity ohledně možnosti si jít zajezdit, udělat něco pro sebe. Všechno o tom, jak si máš najít jiný sport, neporovnávat se, nezávidět...jsou jen kecy v kleci. A tohle nepochopení od někoho, od koho ho (asi nesmyslně, tady na rodině obzvlášť) čekáš, nebolí o nic méně, než to, co se stalo.

Takže za mě, byla bych na tom úplně stejně, jen bych to nepsala sem. Tady se člověk dočká všeho možného, ale rozhodně se mu tu neuleví .