Teď tu knihu čtu. Bez drtivé většiny vět v ní bych se v klidu obešla (přijde mi, že se autorka často opakuje), ale pár myšlenek mi pomohlo, byť některé působí na první přečtení podivně. Jsou předměty, které nepoužívám, nijak mě netěší, ale jsou funkční nebo mi je někdo věnoval, a proto mi je hloupé je vyhodit. Udělám to tak, že předmětům poděkuju za to, že sloužily, poděkuju v duchu tomu, kdo mi je věnoval, a pak se jich zbavím. Zkusila jsem to a fakt jsem si připadala líp, necítila jsem se provinile.

Probírat nepoužívané věci s dětmi je horor. Zbavit se nechtějí ničeho, ani nekompletních a rozbitých hraček (naštěstí jich moc není), vždycky je to boj. Manžel se taky pere o každé tričko, byť je opravdu letité. Přitom vím, že kdybych trika přebrala a vyházela, nevšimne si toho. Neudělám to jen proto, že se to prostě nedělá. Taky bych nechtěla, aby mi někdo bez mého vědomí a svolení vyhazoval moje věci.